Prosím pozor: Prohlížíte si neaktualizovanou archivní podobu stránek.
Pro aktuální informace navštivte www.jakubzahradnik.com

FESTIVAL AUTORSKÉHO ŠANSONU 2004

Národní dům na Smíchově 21.října2004 17,00 – 23,00



Pořádá

Městská část Praha 5 pod záštitou místostarosty Ondřeje Gála ve spolupráci s Jakubem Zahradníkem (PAGAT ULTIMO MUSICAL PRODUCTIONS, s.r.o.) Mediálním partnerem je Český rozhlas 2 – PRAHA, který zároveň festival natáčí

Na zajištění akce se podílejí:

Jakub Zahradník (hlavní organizátor), Kateřina Drewsová (výkonná produkční), Miki Erdinger (vedoucí biletářů), pracovníci NDS zvuk: Petr Roll, světla: Filip Wiesner, ladič: Marcel Pindel, pronajímatel křídla Petrof III: firma Rendl Ferdinand - piana, video: Michal Škvor, foto: Martin J. Polák, dodavatel "pijavek" firma Jiří Janoušek

Veřejná nahrávka Českého rozhlasu 2 – PRAHA:

Hudební režisér: Leoš Kosek, zvukový inženýr – přenosový vůz: Luboš Chmelař, Hudební redakce: Mgr. Martin Jonák, Jan Spálený (dramaturg), Vladimír Brand (redaktor), produkce: Věra Macková, P.R.: Mgr. Helena Kačerová



Smíchov a šanson

Řeknete si jistě, jak to jde dohromady?

Šanson (původně francouzská milostná píseň) tak, jak mu dnes rozumíme, je píseň velmi specifická, spjatá dříve úzce s kabarety. V nich se v průběhu XIX. a XX. století šanson rodil. Z Francie přešel rychle do mnoha evropských městských kultur, mezi nimi německé a české, kde se trvale usídlil. U nás měl své vrcholy v kabaretech desátých a dvacátých let (Červená sedma) a v divadlech malých forem let šedesátých (Paraván, Semafor, Reduta, Rokoko aj., ale také v divadlech v Hradci Králové, Plzni a jinde) i pozdějších letech (Viola, brněnská divadla…).

Smíchov, původně místo za pražskými hradbami, se svého času stal - řečeno dnešním jazykem - developerskou lokalitou (aby jí byl nyní po nějakých sto letech podruhé!), která díky své lidnatosti rychle přerostla v samostatné město, o něco později spolknuté tzv. velkou Prahou. Dnes je jedním z center Prahy.

Tak, jak se proměňuje svět okolo nás, nezůstává ani šanson (ani Smíchov) tím, čím byl před deseti, dvaceti nebo sto lety… Možná si na některé jeho podoby budeme muset zvykat a možná se v nich rychle zabydlíme.

Na Smíchově kabaret jako takový pravděpodobně nikdy nebyl, ale stála tu v devatenáctém století divadelní Aréna, kde vystupovala herecká smetánka té doby a mezi ní vrcholní představitelé kabaretu. Tato městská část má pravděpodobně také jakési zvláštní štěstí na kabaretiéry, kteří tu bydlili a tvořili. Hned ten první, nejslavnější písničkář a herec Karel Hašler, se narodil a žil na nedalekém Zlíchově. O kus výš, na Žvahově, bydlil další slavný kabaretiér a komik Ferenc Futurista. Po Jindřichu Plachtovi nám zůstala na Smíchově dokonce ulice. Jak zde osud bloudí v kruhu, jsme se mohli přesvědčit, když jsme v ní otevřeli Poetickou kavárnu Obratník (kde se kabaret tu a tam pěstuje). Přišla za námi starší paní spřízněná úzce s Jindřichem Plachtou a zeptala se nás, zdali víme, že slavný herec byl za války členem ilegální herecké společnosti "Obratník"…!!! Za rohem, ve Staropramenné ulici, žil slavný bavič, herec a šansoniér vzešlý z kabaretu – Jiří Grossmann. Kdyby ulice neměla tak příznačný název, byla by jednou nejspíš přejmenována. A tak bychom mohli pokračovat ve výčtu jmen známých a méně známých až po umělce současné. Jenže to není naším cílem.

Podstatné je, že radnice Prahy 5 nalezla peníze i odvahu i pustit se do tohoto ojedinělého festivalu a rozhodla se zprostředkovat pohled na paletu současného šansonu přímo skrze jeho tvůrce. Za to jí patří upřímný dík!



Šanson a autorství

Snad je to jenom domněnka, že se populární hudba chová ke svým autorům macešsky – posiluje většinou jen slávu interpretů a písní. V šansonu tomu bývá trochu jinak – autor je často jeho přímým nositelem. Je šanson více způsobem života, kde umělec zůstává více sám za sebe, bez poradců za zády, kteří spekulují jak se vejít do momentálního vkusu? Snad ano. V každém případě naše přehlídka jde za tímto cílem, hledá originály, pase po původnosti, ryzím autorství, a to je v dnešní době nekonečných re-maků a zpěváků a skupin, kteří parafrázují jiné, téměř cestou proti proudu.

Dramaturgie se zaměřila na výběr různých typů šansonu, nedělá si nárok na úplnost, ale přesto považuje předkládanou skladbu typově i generačně za dosti reprezentativní. Od naprostých sólistů, přes klasiky s klavírem, s harmonikou, kytarou, po komorní skupiny až k jedné pěkně tvrdé. Podstatnou pro výběr byla otázka autorům: "Identifikujete se s šansonem?" Všichni, kteří dnes vystoupí, řekli ano. Dalším logickým požadavkem bylo, aby dnes všichni hráli výhradně vlastní tvorbu a nic přejatého.

Šansonu se jako jediné médium věnuje dlouhodobě Český rozhlas 2 – PRAHA. Je dobře, že se k naší myšlence přidal!



Autorství a interpretace

Promluvme nyní krátce k jednotlivým umělcům a jejich představovaným "autorským dílnám".


Rudolf Pellar, Milan Jíra a Tereza Duchková
Největšími klasiky festivalu jsou bezpochyby Rudolf Pellar a Milan Jíra. Nelze uvěřit, že tomu prvně jmenovanému táhne již na dvaaosmdesát let. Prošel mnoha hereckými soubory od Opavy, Přerova a Jihlavy po pražské SKN, HDK a MDP, nahrával pro Supraphon s mnoha orchestry (Karel Vlach aj.), často se uplatňoval v televizi a rozhlase (tam vlastně stále) jako herec, spíkr, recitátor (vyznamenán Křišťálovou růží za interpretaci mluveného slova). Jeho repertoár je velice rozsáhlý a zahrnuje klasické muzikálové melodie, šansony v různých jazycích i písně v jidiš. V roce 1969 založili spolu s Milanem Jírou, ale také Ljubou Hermanovou, Alenou Havlíčkovou, Jaroslavem Jakoubkem, Janem Faltýnkem a mnoha dalšími básníky, hudebníky, herci a politiky volné uskupení Šanson – věc veřejná, které přetrvalo v různých podobách dodnes. Rudolf Pellar vyučoval přes třicet let šansonovému zpěvu na konzervatoři v Praze. Dalším, mimořádně významným polem Pellarovy působnosti je překladatelství, spolu s manželkou Ljubou získali Státní cenu za celoživotní překladatelské dílo. Za doby normalizace byl postižen zákazem činnosti.


Milan Jíra (1935)
korepetitor, dramaturg, aranžér, dlouholetý pedagog a též zástupce ředitele pražské konzervatoře, je skladatel vážné hudby (na kontě má 8 symfonií, koncerty, sonáty, kvarteta ad.) a šansonů, které považuje za umělecky rovnocenné a ukazující jakousi "druhou" tvář jeho umělecké osobnosti. Dle jeho přesvědčení je šanson píseň s důrazem na obsah. Napsal jich okolo stovky, pravidelně zaznívají v rozhlasových vysíláních pořadu na pokračování Šanson – věc veřejná, jehož se stal během let konferenciérem. A právě bez složky jevištního uvedení do písně si žánr šansonu nedokáže vlastně představit. Jeho místo je za klavírem. Přesto, aby nebyl jen doplňovatelem celku, interpretuje své písně také sám.


Tereza Duchková (1978)
sólistka Hudebního divadla Karlín, kde přes svůj mladý věk ztvárnila již mnoho hlavních rolí, je jednou z interpretek Jírových písní. Absolvovala konzervatoř v Praze, spolupracovala s různými orchestry (Golem, Pražský swingový orchestr aj.), s Dobrý večer Quintetem, hrála v televizních inscenacích a seriálech (Prima sezóna), věnuje se také dabingu.


Jan Spálený a ASPM Jan Spálený (1942)
skladatel, textař, aranžér, ale také hudební režisér, dramaturg a nezaměnitelný noční vyprávěč rozhlasových pohádek, se k hudbě dostal přes dixieland a jazz jako hráč na dechové nástroje, především tubu, trombón, barytonsaxofon. S bratrem Petrem měli skupiny Hipp´s a Apollobeat, hostoval v popových kapelách a "hudbě, které se převážně říká vážná". V roce 1984 založil Amatérské sdružení profesionálních muzikantů, které vneslo do české hudby neotřelý pohled na blues – proslavilo se v původní sestavě s Petrem Kalandrou a Františkem Havlíčkem. ASPM hraje dnes ve složení Jan Spálený – zpěv a piano, Michal Gera – trubka, Filip Spálený - basa, Radek Krampl - vibrafon, Filip Jeníček – bicí.


Jan Burian

(1952), písničkář, publicista, hudební skladatel… Tvořil s Jiřím Dědečkem v letech 1974-85 dnes už klasickou dvojici, spolupracoval dále s Danielem Fikejzem, Petrem Skoumalem, Vlastislavem Matouškem (skupina Zvláštní vydání), v triu Burian – Jeřábek – Janče. V současnosti s Janem Burianem občas hraje Jan Amos, ale především vystupuje sólově s vlastním klavírním doprovodem. Vydal řadu alb, více než deset knih (od písňových textů přes fejetony, paměti, rozhovory a knihy inspirované cestováním). Je protagonistou vlastních televizních talk show Posezení s Janem Burianem. Pravidelně pořádá tzv. Almanachy Burianovy kulturní ozdravovny, což je korespondence v rámci zvláštní hry, kterou od roku 1991 hraje s několika stovkami spřízněných duší.


Václav Koubek (1955),
hudebník, režisér, herec, producent a spisovatel. Vedle VŠ strojní v Liberci vystudoval lidovou konzervatoř, působil v Hanáckém divadle, ÚLD a v Loutkovém divadle v Opavě, významně se podílel na Divadelních poutích na Střeleckém ostrově. Tento svérázný písničkář a harmonikář měl pravidelná kabaretní vystoupení v Baráčnické rychtě. V těchto dnech právě vydává svou šestou desku s názvem Každej pes. Je autorem čtyř knih, pracoval pro televizi a podílel se na několika filmech jako herec, scénárista a autor hudby. S režisérem Romanem Vávrou natočil například pohádku Čert ví proč. Zkušenosti s hudebním průmyslem ho vedly k tomu, že se stal sám sobě producentem i vydavatelem. Ještě letos mu vyjde zpěvník obsahující 100 písní a na jaře bude bilancovat svou tvorbu vydáním CD shrnujícím jeho nejlepší nahrávky.


Jiří Konvrzek

(1960) se je muzikant – samouk, kritika ho označuje za bezpříkladného samorosta a excentrika a jeho písně stylově za alternativní folk nebo inzitní písničkářství. Často se stylizuje do hospodského vyřvávače (dá se to také nazvat expresivní vokální výraz), však také už dvacet let po hospodách hraje. Živí se však prozaickým řemeslem. Vyrábí si těžko popsatelné instrumenty sám a irituje klasicky vzdělané hudebníky, ve fanoušcích vyvolává protikladné emoce, dá se říci že "rozděluje" lidi na své přívržence a odpůrce. Průvodci jeho hudebního objevení a kariéry se stali Jan Burian a později Vašek Koubek. Na kontě má tři desky, z toho jednu vydal vlastními silami, jednu natočil s kapelou Třetí zuby, kterou založil r.1990 a poslední, už vydaná oficiální nahrávací společností, je průřezem jeho tvorby.


Janota 1935

Tato skupina založená v r.1995 v Praze označuje vlastní styl jako tzv. "noisechanson" a inspiruje se k němu zahraničními veličinami jako Tom Waits, Nick Cave, Pixies, Sonic Youth, Einsturzende Neubauten, Laibach, berlínskou scénou nebo českými Plastic People. Zvukové aranžmá kapely zní plněji než řekněme "příbuzní" Psí vojáci. Skupina vystupuje převážně na akcích alternativy a na festivalech a hraje ve složení Martin Čmejrek – zpěv, klávesy, Michal Seidl a Lukáš Georgiev – saxofony, Pavel Juruš – kytara, Ondřej Cikhart – basa, Petr Chaloupek – bicí. Na kontě má jedno CD a jednu MC. Členové skupiny se hudbě zatím nevěnují profesionálně.


Ester Kočičková a Lubomír Nohavica
V této dvojici se srazily dvě velké autorské osobnosti topící se spíše v nadprodukci, které se ze sedmileté spolupráce právě chystají vytěžit třetí album. Hudbu převážně píšící Lubomír Nohavica a textařsky silná, charismatická a sarkasmy proslulá Ester se díky svým televizním a rozhlasovým show stali už pomalu fenoménem. Ester Kočičková (1968) před touto spoluprací neměla pěvecké zkušenosti, s výjimkou studia na herecké konzervatoři. Ve známost vešla jako jedna z ranních moderátorek zaniklého Rádia Limonádový Joe. V současnosti ji můžeme vídat na ČT1 jako autorku a průvodkyni soutěžního cyklu Nejhorší vyhrává, na Radiožurnálu má pravidelné nedělně-investigativní čtvrthodiny.

Studovaný klavírista a skladatel Lubomír Nohavica (1957), druhdy kapelník doprovodného orchestru Mariky Gombitové, zakladatel legendární formace Mandragora nebo člen skupiny Abraxas, hudebník, který ještě stihl hrát s Petrem Kalandrou, některé své písně také sám interpretuje. Jeho písně zpívají např. Vlasta Redl, Pepa Lábus, Bokomara L.Javůrka aj.


Pavla Kapitánová a Jakub Zahradník
Autorem je v tomto případě Jakub Zahradník (1964), skladatel-klavírista, básník, organizátor a dramaturg. Absolvoval skladbu na pražské konzervatoři a poté hrál ve skupině Balet, v Orchestru ČST, dva roky hrál v Německu, deset let se věnoval muzikálům jako klavírista, dirigent, aranžér i producent. Vedl Český muzikálový server, učil na pražské konzervatoři. Založil také undergroundový časopis Dolmen, Poetickou revui Obratník, vydal čtyři knihy básní a textů (z toho jeden generační almanach), poslední v česko-anglické verzi s CD s Pavlou Kapitánovou. Organizoval mnoho kulturních akcí od happeningových festivalů po básnickou soutěž ve Viole, v současnosti řídí programy v Poetické kavárně Obratník na Smíchově, kde měl také vlastní muzikálový "Showcase" a kabaretní "Schau" Ubrousek básníků (vysílal ČRo2-PRAHA).


Pavla Kapitánová (1970)
absolvovala zpěv na Ježkově konzervatoři, vzešla z plzeňské rockové líhně. Hlavní vstup na rockovou scénu jí umožnila spolupráce s Alešem Brichtou (právě čerstvě opakovaná). S živobytím i divadelní praxí jí pomáhají muzikály (JCS, Vlasy, Rusalka – role Ježibaby, Johanka z Arku, nyní Cats). Spolupracovala a natáčela s různými orchestry, pokusila se i o vlastní nezávislý projekt s Karlem Šůchou a skupinou Krutnava. Mimo to je známa jako "česká Janis Joplin". Od roku 2000 spolupracuje na vlastním pořadu bluesových šansonů s Jakubem Zahradníkem, se kterým se však spíše než doma prosazují v sousedním Německu.

Kontrabasista Ondřej Štajnochr, člen souboru Musica Florea a vyhledávaný jazzový hráč studoval mj. starou hudbu v Německu, v posledním roce několikrát spolupracoval s duem Kapitánová-Zahradník.



Interpretace a ozvěna

Záleží na vás, bude-li se festival líbit a stane-li se něho tradice. Záleží na vaší ozvěně…



Ozvěna a Smíchov

…touto dobou příští rok opět na Smíchově? Festival autorského šansonu? Něčeho jiného? necháme se překvapit ?

Jakub Zahradník, Praha 20.10.2004