Prosím pozor: Prohlížíte si neaktualizovanou archivní podobu stránek.
Pro aktuální informace navštivte www.jakubzahradnik.com

I takový může být šanson

Do neobvyklého projektu se pustila radnice Prahy 5, když se rozhodla ve spolupráci s Jakubem Zahradníkem uspořádat v Národním domě na Smíchově Festival autorského šansonu aneb Quo vadis šansone.

Jakých podob může šanson nabývat, se mohli přesvědčit všichni ti, kteří festival 21. října navštívili. Dramaturgie výběrem nebývale širokého spektra interpretů představila šanson proměnlivý jako améba. Volba hudebníků byla podřízena dvěma hlavním kritériím: představit výhradně vlastní skladby a identifikovat se s šansonem. Klasickou formu šansonu reprezentovali Rudolf Pellar, Milan Jíra a Tereza Duchková. Další možné až odvrácené tváře šansonu předvedli písničkář Václav Koubek se svou harmonikou nebo svérázný Jiří Konvrzek, jehož hudební produkce vytváří buď nadšené obdivovatele nebo zavilé odpůrce – na jeho vystoupeních jsou ovšem v přesile ti první. Zpět k hudebně méně excentrické podobě šansonu posluchače vrátila Ester Kočičková s Lubomírem Nohavicou a poté Pavla Kapitánová doprovázená Ondřejem Štajnochrem na kontrabas a Jakubem Zahradníkem na klavír. Jako výhradně ženskou otázku představil šanson s profesionální zručností Jan Burian. Zato vystoupení hudební formace Janota 1935 předvedla svou pěkně rockově tvrdou představu o podobě šansonu. Nejlepší nakonec, dá se říci o tečce za celým večerem, kterou učinil Jan Spálený a ASPM, pohybující se na neidentifikovatelném pomezí jazzu, blues, folku nebo šansonu. Hudební maratón trvající přes šest hodin skončil i přes nesmělé protesty publika podle plánu večer po jedenácté. Zasloužila se o to především Ester Kočičková, která v roli nesmlouvavé moderátorky vztyčenými prsty určovala zbývající počet písniček a dokázala zamezit přáním posluchačů o přídavky.

Ivo Lindovský