Prosím pozor: Prohlížíte si neaktualizovanou archivní podobu stránek.
Pro aktuální informace navštivte www.jakubzahradnik.com

Šanson naplnil Švandovo divadlo

Včera v odpoledních hodinách se otevřely brány Švandova divadla na Smíchově, aby v 17:00 hodin mohl začít po nultém první, ve skutečnosti tak druhý ročník Festivalu autorského šansonu, který se po loňském úspěchu opět rozhodla uspořádat Městská část Praha 5 a pokračovat tak v tradici.

Festival zahájila společně s místostarostou městské části Prahy 5 Ondřejem Gálem a hlavním organizátorem festivalu Jakubem Zahradníkem Ester Kočičková, která následně festivalem celý večer provázela. Ta na úvod pronesla báseň „Šansony od Jiřího Paroubka“ a poté seznámila diváky s pojmy „piafky“ a výstražným ježkem. Zatímco pikantní piafky se objevily již na prvním ročníku festivalu a staly se tak jeho „vlajkovým pečivem“, oranžový výstražný ježek měl festivalovou premiéru. Jeho hlavní funkce spočívala v tom, že „když to někdo z účinkujících přešlehne“, začne na dotyčné Kočičková ježkem pískat, nebo jím po nich přímo mrští.

Prostor divadla byl rozdělen na hlavní a doprovodný, kdy hlavní program pod vedením Ester Kočičkové probíhal ve vlastním divadle a doprovodný „divadelní podoba šansonu“ ve sklepení, kam se po skončení hlavního programu odebrala i část festivalových vytrvalců, aby se zde účastnili předem avizovaného šansonového jam-session.

Překvapivý byl nástup první účinkující, Ivy Bittové, která zapískala na ježka, aby dala Kočičkové najevo, že „přešlehla“. Česká zpěvačka světového formátu, jejíž nejposlednějším počinem je album Elida, na kterém byla zvěčněna spolupráce Bittové s americkým orchestrem Bang on a Can All Stars, předznamenala, že není šansoniérkou, ale jako „předehra to snad vyjde“. Čtyřicetiminutové vystoupení této osobité umělkyně bylo důstojným začátkem festivalu, během kterého se Bittové podařilo naplnilnit svým typickým zvukem celý sál. Největší ohlas vyvolala, když se energickým pochodem řítila napříč podiem kupředu k publiku za doprovodu houslí, který ukončila gestem, které vyvolalo v publiku pocit, že vkročí přímo do jeho řad. Po jejím vystoupení vtrhla na scénu Kočičková v podobě infantilní děvenky a uznale sdělila Bittové, že se z jejího neuvěřitelného výkonu „zblázní“ a posléze dodala, že sama disponuje rozsahem pouhých tří tónů. Jako Alenka Králíková pak zazpívala píseň „Když má jehovista šatný den“ za budoucí generaci šansoniérek v kontextu toho, že neopomněla diváky informovat o skutečnosti, že její (tedy Alenčina) matka je jehovistka a otec alkoholik.

Netrvalo dlouho a na podium nastoupil se skupinou Botafogo člen divadla Ypsilon, Jan Jiráň, který o sobě tvrdí, že je velice hravý a jeho hravost ho dovedla do mnoha životních situací jakoby náhodou. Zda tomu tak bylo i v případě jeho vystoupení na Festivalu autorského šansonu je otázkou. Za doprovodu klavíristy Zdeňka Zdeňka j.h. předvedla trojice Jan Jiráň, Markéta Plánková a Daniel Šváb zábavné show plné hudby a zábavných historek o lidech z Ypsilonky – především pak o Marku Ebenovi, které publikum pochválilo patřičným potleskem.

Po krátkém intermezzu Ester Kočičkové nastoupil na jeviště Pražský pouťový orchestr s temperamentním městským šansonem Lukáše Fišera a zahájil písní „Andělská“ , která pojednává o těžkém návratu z hospody domů. Následovala píseň „Mariana“ v podání zpěvačky Perly Kotmelové, která se podle slov Lukáše Fišera proslavila po vystudování konzervatoře a DAMU až jako filmová hvězda v televizní reklamě na čokoládu. Pískání ježka Ester Kočičkové nezapůsobilo a orchest „přešlehl“, přičemž Kočičková si potěžovala na svou bezbrannost, protože nemá k dispozici šansonovou policii a neví tedy, co si s těmi drsnými chlápky počít.

Záhy se připravila na jeviště skupina členů divadla Sklep Ti 3 (David Noll, Vladimír Vytiska, Jiřím Podzimek) a všichni čtyři společně s Ester Kočičkovou netrpělivě očekávali příchod v šatně nenalezené Lenky Vychodilové alias Lemury Lepé. Ta se znenadání přišourala bosá z publika na jeviště, růžové lodičky v ruce, zahalená v černém pršiplášti, ze kterého vykukovaly kratinké mini šaty, na hlavě s typickým puntíkovaným šátkem, v ruce kabelku, nákupní tašku a zelené sluneční brýle na očích. Jak řekl Ondřej Trojan, „Lenka v sobě snoubí legraci, šimravou tesknotu i milou nostalgii lehce zaprášených padesátých, šedesátých i sedmdesátých let minulého století. A taky kus tajemna, jako když se na chalupě na půdě přehrabujete v pokladech po babičce.“ Takový byl i příspěvek na festivalu, kde Lemura se „Sklepáky“ předvedla několik kousků z desky "Výprodej Lemury Lepé".

Po patnáctiminutové přestávce uvedla Kočičková Lubomíra Nohavicu, který se od Jarka odlišuje tím, že „nemá knír a hraje na klavír“ a společně s ním zazpívala jednu píseň i ona. Poté se k Nohavicovi připojila jeho skupina mladých hudebníků ve složení Tomáš Vychytil – elektrická kytara, Dalibor „Joska“ Mucha – basová kytara a Tomáš Hobzek – bicí a mimo jiné předvedli šanson horský, politický, životní či hip-hop šanson.

Ježek ani nepípl a na pódiu byla opět Ester, která měla uvést vystoupení Zory Jandové a Zdenka Merty. Kočičková poznamenala, že hlasových kvalit Jandové nikdy nedosáhne a jelikož Jandová umí navíc tai-chi, rozhodla se předvést publiku jiný působivý kousek: „Spartakiádní ukázku starších šansoniérek s vypitými sklenicemi od vína a bílými jarmilami“, které si zakoupila specielně pro tuto příležitost.

Jandová se hned na začátku svého vystoupení přiznala, že má šílenou trému, která byla z jejího mírně roztřeseného hlasu cítit, ale dodala jejímu výkonu autentičnost, citlivost a srdečnost. Zdeněk Merta trémě předešel tím, že si vyndal již před vystoupením i tkaničky z bot, aby ho nic neškrtilo a následně tedy působil absolutně uvolněně a harmonicky. Během vystoupení odstrojil od zbytečných kusů i piáno, aby se rovněž mohlo uvolnit. Za doprovodu Petra Šporcla na violonchello a Michala Hanáka na kytaru se postupně uvolnili tak, že při písni „Staré cikánky“ dovedli své vystoupení do vrcholu, při kterém odhodila sako a boty i Zora. Publikum je odměnilo bouřlivým potleskem.

Jako vyvrcholení druhého ročníku Festivalu autorského šansonu uvedla Ester Kočičková Filipa Topola a Psí vojáky s poznámkou, že jejich žiletky cítí na svých nohách vždy, když se depiluje. Psí vojáci dovedli hlavní festivaloviou část do zdárného konce, kdy někteří naplněně odcházeli do svých domovů a jiní ještě využili možnosti unikátního šanson jam-session.

Tento ročník festivalu přislíbil zavedení pevné tradice pro další ročníky a zcela jistě nezklamal.

Připravila: Jiřina Černíková, Martina Švehlová