Prosím pozor: Prohlížíte si neaktualizovanou archivní podobu stránek.
Pro aktuální informace navštivte www.jakubzahradnik.com

Jakub Zahradník - ukázky z básní

Případ madony

„Nun gestaltet sich das Leben
als ein unendlich langes Warten,
um zu vergessen das Leben,
das war.“

Vprostřed hor narazím na dívku. Jde z nějakého tábora, byla snad za milým na posádce… Ale kdež! Dnes už dívky za vojíny nejezdí a cožpak tu ještě nějaká ta rota je? Přibouchne dvéře gazíku a mlčí. I já jsem tich, když tu mě napadá – – –

Ty hory zde
vzdulé jsou vodami
Ne jako Středohoří
jež vzniklo zasypáním ještěrů – – –

Nezdá se, že by na ni působilo cokoli uzavřené v tomto prostoru: myšlenky Fidélů i útrpných poddůstojníků na zábor vesnic,
žen a menáže – –

Zde vody hloubí si
vždy nová nečekaná koryta
jež míří kamsi do březových niv
ustavičně mažou čáru života
vždyť jaký div
svět hraničí tu s nebi
průblesky měsíčních kamenů
a roztroušená zkamenělá zvířata
v řasinách lesa zamlčí
že vstoupit zde možno kamkoli kamkoli –

Bože, tohle já té dívce vyprávím? Uberu plyn a pohlédnu k ní. Asfaltově spí a zatím tam vzadu na vrších se stále odehrává ten děj –

Po těchto horách
v nichž voda kolotá dolů i v zdvih
kde hráze přetékají proudy k protilehlým mořím
kde prší do opuštěných zdí odnikud nikam
Po těchto kopcích vymletými maršrútami
s nesrozumitelnými kříži nie wieder Krieg
jde třinácte mladých lidí z města
řeč stočena ku svobodě – té zakrslé co okolní dřeviny
liják s větrem převrací ostřici
jakby před nimi už někdo šel
ale ponechává je tak v ještě větší samotě
když tu do té tmy vzduchoprázdné
hlesnou komety světlic
polarizující chlad
rachot samopalu
chvíli směrový pak vzdálený se psím vytím
Co teď? Jak praví klasik, noc je plná tajemství a den se pak tváří jakoby nic. A což borová pryskyřice v prvním slunci není poslem radosti?

Jenže ta denní blamáž! – – křečovitý smích – první nápis spatřený je totiž v cizí řeči – – – – –

Po marné poradě šest jde dál a šest zpět
druzí jsou udáni s prvními rozpustí se svět –

V tom se dívka hnula. Vzcházející den promítá její obličej na bočním skle jako tvář madony s pozadím horstev. Tu tvář nevědomou, jak je tomu v případě madony z etikety, jejímž jménem těženo brontosauří jezero do plastikových láhví.

Dovezl jsem dívku na nádraží. Odešla skoro bez pozdravu. Na jejím místě nalezl jsem zprávu, poznámku vytroušenou z bloku:

„Teď život vytváří
nekonečně dlouhé čekání
na zapomenutí
někdejšího života.“

(1999 - 2003)

Běžec

Znamená-li býti mužem samotu
vyběhl jsem na její pláň rychle
ne rychleji než jiní
ne rychleji než ti co si uvědomují
a spatřil jsem ji všude
v největších hvězdokupách lidí
i daleko od nich kde neumím být
Samota
už cestou jsem o ní četl slyšel vyprávět
ale byla to jen píseň o cizí zemi
kde se lidé obklopují nepřáteli
a nábytkem s kterým kupodivu
chtějí pak spát sami

Když jsem vyběhl na první vrchy
zahlédl jsem ohně
malé
strážné
domácí
velké výhně pecí
a pak také táborní
vzácné smíchem z doby loučí pochodní
Ty všechny byly světly měst
a města protipóly hvězd
s nimiž zrcadlila dostupný svět
svět nádherný jeho dosud nepoznáním
a svět nádherný v skrytu duše navždy
Běžel jsem proti potůčkům
viděl jsem peklo vyprahlé země
andělský led
sněhové paláce Méditeranu
islandské zelené domky
A běžel jsem rychle dál
zemí ztrhanou už průmyslem
kde však přesto ještě sem tam prosvítají čisté obzory
Pádil jsem vidět všechno dřív
a přitom stát dětinsky uprostřed
ale namísto toho
nalezl jsem sebe staršího
poznáním
jak vše utíká kolem
vrchy s napětím padají
voda se přelévá
ohně stoupají
aniž se dobereme konce
Nalezl jsem sebe staršího
poznáním
lidskosti která hledá tvar a za ním tečku bohužel
To už jsem běžel opatrněji
vinen si svou tvrdohlavostí
s kterou pěšky putoval jsem vesmírem
zatímco rozjařená mládež mi z auta kynula
při své cestě k automatům
a duchovní otec Bagrbeton jí dával za pravdu
Nezbylo tedy než běžet
v této chvíli
za těch podmínek neopakovatelných
s pocitem
že jsem cosi nesmírného ztratil
že ještě cosi nesmírného nalézt mám
Nezbylo než utíkat plání samoty
plnou i prázdnou lidmi
s vědomím že není nám všem pomoci
mimo nás
není nám všem pomoci
mimo nás

(na Zlíchově, 1986)


S tance


I

Ze srdce vyrostla mi křídla
nejsou ku létání
jsou to mřidla
To vše pro vás moje paní
vy to všechno víte
když mne zabíjíte
osud můj
je v vašich
chladných
dlaních


II

Jste krásná tak
že slíbal bych vám nohy rád
čistě se odevzdal
a pak čekal na svůj pád
Tak dlouho žil jsem život trestance
jen se ploužil
ubíral svou mysl ku brance
za níž volno tak volno
že neumím tam žít
rozvahu tu vlastním ne klid


III

Ó má božská dámo
jíž mám světit zakázáno
Jsem božský lovec a je mi konec
Já nabízím vám mír
vy odmítáte
chcete snad flirt nebo a piece of dirt?
Tož tedy vzruch na nějž
podle rohů máte právo
těla se vzájemně poroučí
hleď setnutá hlavo!


IV

A všechna ta krásná chudoba
když jste ještě byla pískle
nosili vás na rukou
chovala jste se zvýskle
Pak pojednou přišla jste taková –
co přišla! Nesla vpřed výsostné své znaky
musel ten čas vážně nadejít?
skok střemhlav přes rozpaky
A začala jste kouřit
a svět se mohl zbořit


V

Pozdě je
a přece
jdu si zaplavat v řece
Její břeh stále mě dojímá
a její proud jako vy objímá
Mám nechat se
do Božích mlýnů nést?
To ptám se sebe
noci
hvězd


VI

Nechci vás lekat
ani uhánět
– ve svém rozáriu jsem se
mnohdy ztratil –
však pro mne jste z růže květ
Tolikrát láskou zhrzen
na ženy jsem se katil
A přec zas lezu ke křížku
jedině pro vás
a psí knížku!


VII

Ne – můj cit je ryzí
od dětství nosím tvář lyrika
připouštím je v tom cynika
a přesto bych byl si cizí
bych svůj žár lhal
jako nemůžete lhát vy mně
že líbáte se nevinně
a ne jen pro svou samotu!
Bože chraň – ve vás se propadám
tak slastně jak do chomoutu


VIII

Nezdám se!
Mám pevná předsevzetí
Dobrý den drahá
Dobrý den choti
Nevzdám se!
To nejde bez oběti
Dobrý den tchýně
Dobrý den zeti
Patnáct let už si takhle zvykám
Mým rodným kamenem je však viklan


IX

Po starobylé cestě
jíž zvedly kořeny
jde žena dálavou
s dětmi malými
Potkám ji chci zapříst hovor
dítko zvednu na rámě
Ona však vzkypí
a hledí na mě káravě
Člověče přidejte do kroku
vždyť nestačíte v chůzi a natož v – – –


Nápěvy

Řidič ve svém kotci sedí sám
řidič ve svém kotci sedí sám
proti důchodcově bodci
to je pán!

V kolumbáriu našel jsem
vejce
byla to vejce
Kolumbova


Kataríně

Seděli v okně
rozprávěli
Noc přitom napřed
tiše šla
Znali se dlouho
poshověli
až pravá chvíle nadešla - - -
Dnešní noc nechť má korouhev
řekl on konečně
Jsem ještě mlád
a ty jsi mladá
Letíme vzhůru
okno padá
Dneska jsem s tebou bez zábran
Pohleď dolů
tam jsme byli
Teď míříme vzhůru
kolem bran
Teď míříme vzhůru
kolem bran


Kateřině

Záříš mi ve tmě
démante noci
cítíš se sama
bez pomoci
či dává ti kdos lilii útěchy
nebo se veselíš jemnými posměchy
Záříš mi do snu
démante noci
... . .

(Barvířka, Radlice 2003-5)


Louka Michelangela Antonioniho

Past
Všechny pohledy směřují
za mříže za dráty za zdi
soused skrz dveře cihly
a pletivo poslouchá toho
kdo na spoušti ruku má
a ten se chvástá vychloubá
pohleď mu do očí
jenom se otáčí
závidí
neb chce být oddělen od lidí
anděl ho opouští
jemu to nevadí

Na jižním cípu Čech
končil svět třemi ploty
nevěřím tomu nevěřím
však úží se mi dech
cesta okolo vedla
každý rok jsem tam šel si
pro nenávist
až ve mně dušička bledla
a tam jsem tu louku objevil
za ploty
několik stromů v ní stálo
rakouských mně se zdálo
o té louce jsem snil
mluvil jsem o ní jen s přáteli
doma
nahlas to nešlo
nevěřte tomu nevěřte
vlastní strach znáte-li
a ten strach vzbuzoval představy
že někdo mi dal něco do kávy
a ono to něco
víc než jed v stříkačce
život mi otráví
jed občas působí
uvadám
zůstaňte se mnou
jsem tak sám
Jdu nekonečným lesem
kde končí silnice
kdes v zemi ničí
v troskách vesnice
tmavý muž ježatý
vyvrací stromy u paty
úder za úderem
dopadá zas a zas
pojednou chápu
vždyť odsekává čas
tma sevře mi hrdlo
je to onen svět
bez dechu utíkám
klopýtám
vracím se zpět
zas v pasti žít
zas oněmět
(ve Fričově ul., asi 1987)


Štěstí…

Do duše mi svítí
pihovaté slunce
v restauraci Taverna
v kině Sodoma
Může to být nejkrásnější okamžik vůbec
anebo také
pod zavřenými víčky
konec světa
oranžové přírody
ve zpětných zrcátkách
starých aut


Pět abstraktních básní

I

Právě teď v tuto chvíli
vybuchla Anamnés
Vlhkosti listů vypařená žárem
mé zplavené hlavy
a dlaně po tvém těle
jak po pni stékají
v nedohlednu dál než
uprostřed otvorů
Všechno ostatní jsou mýty
buď se mnou pro tuto chvíli!


II

Díváš se skrz kameny
vyhlodané červem
Podvod
Omráčí tě červen
Je nic
a zasypané
nemá co by podemlelo


III

Slunce v nás zanechává
průvod nádherného tepání
vysvléká měď podobnou pěně
a my sáláme do noci
před očima nabitých slunečnic
v mokřině
v pískové stěně


IV

Rozpálený kámen u moře
vleže jako dívka
Nebo snad je srnčí kůže pevnější
svrasklým okem náboje
Anebo snad rozseknutá noha
o list v potící se poušti
hoří jako konečné léto?


V

Dívá se na mě rododendron
mám srůst až k liáně
proč pít v tom dešti
keř je rozlomený
vypadá kamenně
Jako plavec poznám snad svou
prosolenou zátoku
v níž kříž je postavený na rámu
škunery tam pláčou
a sesuv halí poledne hned po ránu